Aktivity, které se týkají potápění na nádech, zanechávají nesmazatelné stopy v celé historii lidstva, ať už je to v legendách či mýtech, příbězích tradovaných mezi lidmi nebo vepsáno v historických knihách. Všude můžeme najít záznamy, které se týkají potápění na nádech jakožto zdroje obživy přímořských národů, potápění na nádech jako součást válečných konfliktů a dokonce i formy soutěže s odměnami, jako tomu bylo například ve starověké Makedonii. Pojďme se spolu podívat na historické události, které předcházeli freedivingu v takové podobě, jak ho známe dnes. Věnujte chvíli pohledu do historie freedivingu, abyste lépe pochopili techniky a cvičení, popsané v následujících kapitolách a abyste si uvědomili, že pokaždé, když se zanoříte pod hladinu, stáváte se součástí něčeho, co je zde od nepaměti a co je součástí nás a naší historie.    
 
Od dob mýtů až po zrození moderního freedivingu
            Potápění na nádech se zrodilo z potřeby získávat potravu z mořského dna. Tato potřeba se vyvinula zejména v přímořských civilizacích. Nejstarší zmínky pocházejí z pobřeží Baltského moře. Před 10000 lety obýval tuto oblast kmen s názvem Kojkkenmodinger (z dán. „lidé, co jedí korýše“). Z paleontologických nálezů množství lastur a ulit v táborech tohoto kmenu vyplývá, že potápění na nádech bylo nezbytnou součástí života této civilizace. Také další staré přímořské kultury, vznikající zejména kolem Středozemního moře, mají část své historie spjatou s potápěním na nádech. Významnou obchodní komoditou v tomto období byla purpura, červené barvivo získávané z peribranchiálních žláz mořských měkkýšů druhu Murex brandaris. Mezi ceněné zboží patřily též lastury a ulity mořských živočichů a některé z jejich produktů, kde na prvním místě zcela jistě stojí mořské perly. Že je freediving aktivitou pro všechny, dokazuje i mýtický příběh o Glaukovi. Glaukus byl synem řeckého krále Minoa. Narodil se jako smrtelník, avšak poté, co pozřel magickou bylinu od věštce, stal se nesmrtelným ochráncem námořníků a rybářů. Legenda praví, že bůh moře Poseidon byl tak nadšen z jeho ponorů pod mořskou hladinu, že ho pozval do svého paláce. Když se Glaukus vynořil, byl pokryt mořskou trávou a korýši a barva jeho vousů se stala barvou moře. Zmínky o Glaukovi můžeme nalézt v dílech řeckého básníka P. Ovidia Nasa (Metamorphosis), spisovatelů Luigiho Ercole Morselliho (Glaucus) či Gabriela D´Annuziho (Alcyone). Všechna tato díla jsou dokladem toho, že život pod mořskou hladinou fascinoval lidstvo i v dobách dávno minulých.
            Také z dob antiky, starověkého Řecka a Říma, jsou četné zmínky o potápění na nádech. Hérodotos, zvaný otec dějepisu, vypráví příběh o rybáři Skyllovi a jeho dceři, kteří se po dlouhém obléhání zanořili v noci pod hladinu moře a přeřezali kotevní lana perských lodí. Odstartovali tak éru, kdy se potápění na nádech využívalo jako válečný prvek. Další z řeckých vzdělanců, Aristotelés, popisuje potápěče, kteří buď konstruovali barikády na dně moře, tvořené ostrými kůly, které prorazily kýl lodí nebo naopak tyto barikády, vytvořené nepřáteli, demontovali. Na vyšší úroveň posunuli tento podmořský boj starověcí Římané. V jejich armádě figurovala jednotka zvaná Urinátoři  (z lat. „ponořit se“). Jejím úkolem bylo uvolňování kotev nepřátelských lodí, demontáž podvodních barikád a další úkoly týkající se válečných podmořských aktů, na které byli cíleně cvičeni. Titus Livius, jeden z největších historiků starověkého Říma, zmiňuje příběh z Punských válek. 13 lodí Kartága v té době obléhalo ostrov Mozia (dnes San Pantaleo, Sicílie). Na vyřešení této situace byla nasazena právě jednotka Urinátorů. Ti několik nocí stavěli podvodní barikády několik desítek metrů od břehu, až za loděmi Kartága. Římská armáda poté zaútočila na tyto lodě, které provedli úhybný manévr zpět na moře, přičemž prorazily trup lodi o vytvořené barikády.
            Stopy apney z dob dávno minulých můžeme najít po celém světě. Makedonský král Perseus nechával potápěče lovit poklady ze dna moře. Dle zákona si mohl potápěč, který se ponořil do více než 7m pod hladinu, nechat polovinu kořisti. Potápění na nádech bylo i v jiných přímořských lokalizacích zdrojem obživy. Jako příklad můžeme zmínit rybáře v Polynésii, Jemenu či v Perském zálivu, odkud se dochovali archeologické pozůstatky této činnosti. Pokud půjdeme ještě dále na východ, do Korey či Japonska, zcela jistě musíme zmínit světoznámé Amy, lovkyně perel. Amy, působící i v současnosti, jsou ženy ve věku 17 – 50 let, které tráví denně 8 – 10 hodin ve vodě často chladnější než 10°C. Jejich úkolem byl v minulosti lov perel, dnes se věnují povětšinou lovu mořských korýšů a měkkýšů.
            První zmínky z dob středověku a pozdějších přicházejí z Itálie. Renesance s sebou přináší odvrácení zájmu od Boha, typické pro období temného středověku, a návrat k člověku samotnému. Rozvíjí se věda a technika. Vůdčí osobností renesance byl bezpochyby Leonardo da Vinci, italský umělec a vědec, který svými návrhy zahájil mimo jiné také „výzkum“ a vývoj prvních, primitivní potápěčských přístrojů, který na dlouhá staletí zastínil potápění na nádech.
 
Éra moderního freedivingu – Od Haggi Stattiho po současnost
            Abychom se dostali ke kořenům moderního freedivingu, musíme se vrátit o více než sto let nazpátek. Píše se rok 1913 a nacházíme se na břehu Egejského moře na řeckém ostrově Simi. Loď italského námořnictva jménem Regina Margherita je několik dní zakotvena v zálivu. Při vytahování kotvy se však toto náčiní utrhne a padá na dno do hloubky přibližně 70m. Posádka lodi chce kotvu zanechat svému osudu na dně moře, avšak v pobřežní vesnici se traduje příběh o muži jménem Giorgios Haggi Statti, o rybáři, který prý dokáže zadržet dech na více než sedm minut a potopit se do stometrových hloubek. Posádka tohoto rybáře vyhledá a jako odměnu za nalezení kotvy mu nabídne malý finanční obnos a povolení lovit ryby výbušninami. Haggi Statti podstoupí na lodi lékařskou prohlídku, na jejímž závěru stojí výsledky, které ho shledávají naprosto nevhodným pro splnění tohoto zdánlivě nadlidského úkolu. Haggi Statti, 175cm vysoký, 60kg vážící, nedostatečně živený člověk s rychlým klidovým tepem (80 – 90 / min) a emfyzémem (rozedmou) v obou plicních bazích není schopen na suchu zadržet dech déle než jednu minutu, prohledává několik dní mořské dno. Pohybuje se přitom v hloubkách od 60 do 80m. Po několika dnech hledání uvazuje provaz na kotvu v hloubce 76m a po více než 3 minutovém ponoru se živý a zdravý vrací na hladinu. Aniž by to tušil, stává se ve světě moderního freedivingu legendou.
            Prvním oficiálním světovým rekordem v potápění na nádech se mohl pyšnit, v té době popisovaný jako „šílený“, kapitán vzdušných sil Raimondo Bucher. Bucher na základě sázky o 50 tisíc lir, klesá v roce 1949, zatížen, do hloubky 30m. Lékaři si v té době mysleli, že bude rozdrcen tlakem vodního sloupce. Fenomén přesunu krve z periferie do centra, který je součástí ochrany organismu před poškozením plic při potápění na nádech, byl objeven až o mnoho let později. Na pokus Buchera navazují Ennio Falco a Alberto Novelli, kteří v roce 1951 sestupují do hloubky 35m. O rok později si titul nejhlubšího muže světa bere zpět Bucher výkonem 39m. Tento výkon je prvním světovým rekordem v potápění na nádech, který byl zdokumentován kamerou. Falco a Novelli se objevují ještě v roce 1956, kdy posouvají hranici světového rekordu na 43m. Ještě před příchodem fenoménů freedivingu a prvního velkého historického duelu posouvá hranici největší dosažené hloubky Americo Santarelli na 44m. Ještě téhož roku, 1960, vstupuje na scénu muž, který se na dalších 30 let stává jedním z leaderů ve světě nádechového potápění. Tímto mužem je Enzo Maiorca. Hned při svém prvním představení posouvá rekord na 45m a o několik měsíců později na 49m. O rok později se stává prvním mužem, který překonal magickou hranici 50m, o které si lékaři té doby mysleli, že hlouběji to již nepůjde. Maiorca, stále sám, posouvá hranici v roce 1964 až na 54m. V roce 1965 přicházejí jako blesk z čistého nebe dva muži, z nichž známějším je bezpochyby Jacques Mayol. Tím druhým mužem je Robert „Bob“ Croft. Skryt ve stínu dlouhotrvajícího duelu zmíněných apneistů, objevuje tento 35letý důstojník námořnictva, instruktor na ponorkové cvičné věži, svou schopnost uklidnit se a setrvat v hloubce 30m po několik minut. Této schopnosti si všimli nejen lékaři, ale i televize a Bob Croft se stal předlohou úspěšného TV seriálu Aquaman, čímž přispěl do potřebného povědomí o potápění na nádech. Mimo to také úspěšně vstoupil do duelu Mayol vs. Maiorca a 3x se stal nejhlubším mužem planety výkony 64m, 66m a 67m. Poté byl však nucen, kvůli zdravotním problémům, ukončit další pokusy o rekordy. Na konci šedesátých let tak naplno propuká duel Enza Maiorcy a Jacquese Mayola. Tito apneisté, každý se svým vlastním osobitým přístupem k potápění, v průběhu dalších téměř 20 let, posouvají rekordy až za hranici 100m. Mayol se dostal nejhlouběji do 105m, Maiorca v roce 1988 do hloubky 101m. Zajímavostí může být fakt, že Mayol tohoto výkonu dosáhl ve svých 56 letech. Důležitým bodem bylo v roce 1970 rozhodnutí CMAS (Confédération Mondiale des Activités Subaquatiques, Světová konfederace podvodních aktivit), které se týkalo uznávání rekordů, dosažených při potápění na nádech. Na základě tohoto rozhodnutí nebyly posléze uznávány žádné další rekordy v potápění na nádech. Důvodem tohoto bylo nebezpečí pro přístrojové potápěče, kteří zajišťovali bezpečnost ve větších hloubkách.
            Ke konci 80. let začíná být v Evropských zemích čím dál častěji vyslovováno jméno Kubánce Francesca „Pipina“ Ferrerase. Ten se v roce 1988 ponořil do hloubky 69m pomocí vlastních sil a do hloubky 112m s využitím vybavení jako měli Mayol a Maiorca; stal se tak nejhlubším mužem světa. Ke konci 80. let přichází také nové regule CMAS, které se vrací k freedivingu, definují nové disciplíny jako konstantní (CWT), variabilní váha (VWT) a no limits (NLT) a zpětně uznávají některé dosažené výkony. O dva roky později, v roce 1990, vstupuje na scénu fenomén 90. let, Ital Umberto Pelizzari, výkonem 65m v disciplíně CWT, čímž odstartoval další velký duel, který navázal na Mayola a Maiorcu. Pelizzari pokračuje a v roce 1991, v rozmezí 1 měsíce, ustanovuje hned tři nové světové rekordy: CWT – 67m, VWT – 95m, NLT – 112m.  Rok 1992 je rokem velkého souboje, kdy nejprve Pipin posouvá rekord v NLT na 120m, Pelizarri poté na 123m a ještě jednou Pipin až na 125m.
            V roce 1993 vzniká organizace, která zastřešuje veškeré aktivity týkající se potápění na nádech. Mezinárodní asociace pro rozvoj apney (AIDA). Její činnost se týká regulace a řízení všech soutěží ve freedivingu. Vznik této organizace umožnil nezávislost potápění na nádech na CMAS.
            V následujících letech je hlavním hráčem na scéně fenomenální Ital. Postupně posouvá světové rekordy v CWT, VWT i NLT až na hodnoty 80m, 110m a 150m (1999). O dva roky později, v roce 2001, dělá tečku za bohatou závodní kariérou, světovým rekordem v disciplíně VWT, výkonem 131m. Začátek nového tisíciletí je charakteristický nadvládou člověka, u kterého by to, z hlediska jeho původu, málokdo očekával. Čech Martin Štěpánek, vládne téměř 10 let světu freedivingu. Celkem 9x překonává světový rekord. Hodnoty jeho výkonů jsou 136m (VWT), 80m (CNF), 122m (CWT), 110m (FIM) a 8:06 (STA). Štěpánek je také zakladatelem školy freedivingu FII (Freediving instructors international).
            V době, kdy vzniká tento text, posouvají další apneisté hranice lidských možností. Novozélanďan William Trubridge posouvá světový rekord v CNF na 101m, Rakušan Herbert Nitsch pak sestupuje na sledu v disciplíně NLT do hloubky 214m, Rus Alexey Molchanov posouvá Štěpánkův rekord na hodnotu 126m. Jako dalšího můžeme zmínit Francouze Stephana Misfuda, který se výkonem 11:35 stal mužem, s rekordním výkonem ve statické apnoi. A kdo bude další?
 
Freediving žen
            Freediving u žen je poměrně mladší sportovní odvětví než u mužů. První zaznamenaný výkon pochází z roku 1965, kdy se nejhlubší ženou planety stává Italka Jolly Treleani výkonem 31m. O tento titul se v následujících letech přetahuje s Američankou Evelyn Pettersonovou a v průběhu let posouvají tyto ženy rekord na 39m. O mnoho let později, konkrétně v roce 1978 vstupují na scénu dcery Enza Maiorcy – Patrizia a Rosanna, které se společně ponoří do hloubky 40m. Patrizia na čas přerušuje další pokusy kvůli těhotenství, kdežto Rosanna se nadále potápí s otcem. Ponoří se do hloubky 45m a v roce 1986 dosahuje výkonu 69m v disciplíně VWT. O rok později se vrací Patrizia, aby hned při svém návratu překonala hranici 70m. V roce 1988 vytváří Rosanna světový rekord výkonem 80m a ukončuje svou kariéru.
            Jako blesk z čistého nebe se na scéně světového freediving představuje v roce 1989 studentka Jacquese Mayola, Angela Baldini, která vytváří světový rekord v disciplíně NLT. Rekord má hodnotu 107m, čímž se stává vůbec nejhlubším člověkem planety (včetně mužů) té doby.
            V roce 1993 překonává 3 světové rekordy Kubánka Deborah Andallo (CWT, VWT a NLT). Tyto rekordy přetrvávají dalších pět let, než jí je sebere Američanka Tanya Streeter. Streeter překonává v roce 2002 svůj vlastní světový rekord v disciplíně NLT a výkon 160m se stává na dlouhou dobu světovým rekordem. Kometou současnosti ve světě potápění na nádech je Ruska Natalya Molchanovová, která mimo zmíněný NLT rekord, drží a posouvá rekordy v ostatních disciplínách freedivingu.